Výuka v epochách
Vyučování hlavních předmětů (matematika, český jazyk a literatura, zeměpis, přírodopis, dějepis, fyzika, chemie) probíhá ve dvouhodinových souvislých blocích – tzv. epochách. Každý den po dobu 3 až 4 týdnů rozvíjí učitel se třídou jedno dané téma. Takto koncentrovaná výuka podporuje soustředění žáků, umožňuje hlubší ponoření se do tématu a vyučování v mezipředmětových souvislostech. Další předměty (jazyky, tělesná, hudební a výtvarná výchova, pracovní činnosti apod.) se již vyučují v klasických vyučovacích hodinách.
Učení prožitkem
Děti se nejsnáze a nejpřirozeněji učí na základě vlastních prožitků ve skutečném světě a na skutečných situacích. Nezískávají jen informace odtržené od životní reality a zprostředkované pomocí slov, ale co nejvíce probíraného učiva mohou vidět na vlastní oči a osahat si vlastníma rukama. Předávání nové látky je co nejvíce živé, obrazové, podněcující fantazii, oslovující tak nikoli jen intelekt, ale i cit.
Epochové sešity místo učebnic
Při výuce děti nepoužívají hotové učebnice. Jejich roli plní materiály, které si učitel sám vybírá nebo vytváří. Knihy mohou být doplňkem (např. cvičebnice, encyklopedie a atlasy), nikoli hlavním prostředkem výuky, neboť postrádají vztah ke konkrétní pedagogické situaci a svou strnulostí nevyhovují mezipředmětovému pojetí výuky, dynamickému postupu a momentálnímu stavu třídy. Žáci si vytvářejí vlastní epochové sešity, do kterých si s velkou pečlivostí zapisují a kreslí probíranou látku a používají je namísto učebnic.
Cizí jazyky
Již od první třídy probíhá výuka jednoho, někdy i dvou cizích jazyků. V nižších ročnících vychází výuka z přirozené schopnosti dětí napodobovat a probíhá obdobně, jako se malé děti učí mateřskému jazyku – poslechem, recitací básní, zpěvem písní, prostřednictvím jazykolamů, krátkých příběhů doprovázených gesty, mimikou, obrázky, předměty. Učitel se snaží vést výuku pokud možno jen v daném cizím jazyce. Přesné porozumění není v tomto období cílem práce. Důležitější je zprostředkovat dítěti intenzivní prožitek jazyka, jeho zvuk, melodii a rytmus. Gramatické jevy, čtení a psaní v cizím jazyce jsou zaváděny až od čtvrté třídy.
Umělecké vyučování
Na umělecké vyučování, tedy výchovu citu – srdce, klade waldorfská pedagogika velký důraz. Všechny děti od první třídy zpívají, učí se hrát na flétnu (nejdříve pentatonickou, později sopránovou) i další nástroje, hudba bývá často každodenní součástí epochového bloku. Ve výtvarné výchově je od první třídy pěstován cit pro barvy, žáci malují akvarelovými barvami, kreslí, modelují. V průběhu školní docházky také připravují krátké dramatické scénky, později i celá divadelní představení.
Pracovní činnosti a řemesla
Rozmanité rukodělné činnosti mají ve waldorfské pedagogice své důležité místo. Od první třídy chlapci i dívky pletou, háčkují, vyšívají, pracují s ovčí vlnou, včelím voskem, hlínou. Ve vyšších ročnících potom šijí např. vlastní oděv či boty a pouští se do opracování tvrdších materiálů – dřeva, kovu a kamene.
Při všech činnostech je důležité řemeslné, užitné i umělecké hledisko. Děti cvičí svoji zručnost, trpělivost a vytrvalost, nepřímo však také rozvíjí svůj intelekt. Kdo umí dobře pohybovat prsty, má i pohyblivé ideje a myšlenky a lépe proniká do podstaty věcí.
Rytmus a slavnosti
Rytmus má významnou roli v životě waldorfské školy. Každé vyučování se nese v daném rytmu – má rytmickou, výukovou a vyprávěcí část. Rytmické aktivity spojené s pohybem či recitace básní také napomáhají pamětnímu učení a upevnění učiva (např. násobkové řady, vyjmenovaná slova).
Každý týden má svůj rytmus – určité činnosti probíhají pokaždé ve stejných dnech. Školní rok se nese v rytmech ročního koloběhu a slavností. Mezi ty obvyklé patří Michaelská slavnost, Martinská slavnost, Adventní spirála, Tříkrálová slavnost, Masopust, Svatojánská slavnost. Tyto slavnosti pomáhají budovat smysl pro komunitu a tradice. Do jejich přípravy se zapojují rodiče.
Vyprávění
Na konci hlavního vyučování ve waldorfských školách učitel vypráví nebo čte příběh přiměřený věku dítěte. V první třídě jsou to pohádky, ve druhé třídě legendy a bajky, ve třetí třídě starozákonní příběhy, ve čtvrté třídě severské a slovanské mýty, v páté třídě řecké báje atd.
Zatímco činnostmi prováděnými ve vyučování děti posilovaly zejména své myšlení a vůli, vyprávění se hluboce dotýká jejich cítění. Tříbí jejich vnímavost pro sílu příběhu a váhu slova, nabízí jim etický základ a současně odpovídá na vnitřní otázky, které se vynořují spolu s dětským růstem a vývojem. Živé slovo od člověka k člověku je účinnou metodou pro plně lidskou výchovu – právě ve věku technických informací a médií.
Slovní hodnocení
Hodnocení žáků probíhá formou slovního hodnocení, které je zcela jedinečné pro každého žáka a dokáže lépe než klasická známka vyjádřit snahu, úsilí či pokrok každého jednotlivce. Děti takováto motivace více vede k práci sama na sobě, aniž by se musely srovnávat s ostatními.
V průběhu roku dostávají děti zpětnou vazbu od svých učitelů v podobě ústní i písemné, na konci pololetí dostávají vysvědčení, které popisuje intelektuální, umělecké, řemeslné i sociální dovednosti dítěte. Děti jsou vedeny také k sebehodnocení, které je velmi důležité pro celý jejich život.
Třídní učitel
Na pouti základní školou provází dítě po celou dobu třídní učitel, který se snaží poznat své žáky jako individuality i třídu jako sociální skupinu a citlivě přistupuje k jednotlivým obdobím vývoje dětí. Vhodnou učební látku vybírá právě s ohledem na vývojové potřeby třídy či konkrétní situaci.
Třídní učitel v epochách vyučuje obvykle všechny hlavní předměty. Ve vyšších třídách k němu přistupují na některé hlavní předměty další učitelé, kteří tak do vyučování vnášejí jednak odbornost, ale i nové impulzy a zpestření. Učitelé by se měli neustále učit nové věci, pracovat na sobě, měli by být připraveni „růst“ s dětmi. Aneb kdo sám není na cestě, těžko může být průvodcem pro druhé.
Spolupráce s rodiči
Rodiče jsou vedle žáků a učitelů nedílnou součástí školního společenství a aktivně se zapojují do života školy. Pořádají slavnosti, jarmarky, mohou pomáhat učiteli při realizaci specifických epoch a předmětů, výletů či jiných akcí. Účastní se třídních schůzek, které bývají výrazně častější než na standardních školách.
Rodič, kterému jeho dítě není lhostejné a zajímá se o něj, s ním většinou tráví velké množství času. Ne proto, že musí, ale protože chce. Takové rodiče škola příliš nezatíží, spíše jim dá prostor a příležitost se se svým dítětem potkávat i jinak než dosud. Požadavky na rodiče jsou tu skutečně o něco vyšší, ale jistě to není nezvládnutelné.
Přístup k technologiím
Waldorfská pedagogika vnímá technologie jako užitečný nástroj, který však vyžaduje zralého uživatele. Škola proto klade důraz na rozvoj vnitřních schopností dítěte dříve, než jej plně vystaví virtuálnímu světu. Jejím cílem je, aby vyučování zůstalo místem živých prožitků a setkávání, nikoliv další „obrazovkou“ v dětském dni.
Rodičům nabízí odborný vhled do problematiky vlivu médií, neboť vychází z přesvědčení, že společná informovanost pomáhá chránit zdravý vývoj dětí. Po dobu vyučování zůstávají mobilní telefony vypnuté. Škola tak nabízí prostředí, kde se žáci mohou plně soustředit na sebe a své spolužáky.
Zároveň škola podporuje rodiče ve vzájemné spolupráci při nastavování a dodržování hranic vůči dětem. Umožňuje jim také uzavírat společné dohody, například do jakého věku dětem neposkytnou mobilní telefon, a tím se ve svých rozhodnutích navzájem posilovat.
